Snad se mezi čtenáři nenajde jediný který by neznal svérázného komika Felixe Holzmanna jehož podobu si okamžitě vybavíte. Oči ukryté za velkými kulatými brýlemi se staly trvalou charakterizující součástí komikovy tváře. Brýle jsou důležité poznávací znamení, o tom by mohla vyprávět i paní Naďa Urbánková pro kterou se velké brýle rovněž staly součástí její image.
Je to už nějaký čas co Felix Holzmann není mezi námi, ale je dobře, že jsou zachována v archivech televize a rozhasu jeho vystoupení ať už s Františkem Budínem či celou plejádou herců a zpěváků. Archivy se zpravidla otevřou před koncem roku kdy se sestavují programy pro vánoční a silvestrovskou pohodu a těchto hereckých kolážích nesmí Felix chybět. Osobně mám nejraději skeč nazvaný Včera, dnes a zítra (ze které je snímek v záhlaví textu) ve kterém rozehrál s Ivou Janžurovou a Zděnkem Dítětem báječnou desetiminutovku při které vám začnou téct slzy smíchu. Doporučuji vám scénku na Youtube najít a přehrát, to vám zvedne náladu jako máloco.
Až po smrti pana Holzmanna (+2002) jsme se dozvěděli, že jeho život nebyl vůbec veselý a prozářený sluncem. Za války musel kvůli česko-německému smíšenému manželství rodičů a místě bydlení v Teplicích a Litoměřicích, které po mnichovské zradě připadly jako součást Sudet třetí říši. Holzmannovi dostali německé občanství. Když vypukla válka, byl mladý Felix odveden do wehrmachtu, pak přežil vězení v sovětském gulagu, po válce přečkal tuberkulózu. Další životní rána měla podobu sebevraždy manželky se kterou se těžce vyrovnával. Přes tyto temné stránky života a nebo možná jim navzdory měl neopakovatelný smysl pro humor.
Rok po konci války se v rodině Holzmannů v severočeských Litoměřicích rozdrnčel telefon. Ve sluchátku se ozval hlas jako ze záhrobí. Na druhé straně linky byl pětadvacetiletý syn Felix, jehož rodina dávno oplakala. Felix, budoucí „nesmrtelný“ komik, se právě vracel ze sibiřského gulagu, kam se coby německý voják dostal jako válečný zajatec. Po propuštění překonal tisíce kilometrů na nákladním vlaku i pěšky. Jeho cesta se zastavila na československé hranici – neměl žádné osobní doklady, a proto ho nechtěli pustit dále. Dovolili mu ale zavolat domů a jeho sestra Emma hned vyrazila s potřebnými dokumenty. Na hranicích ale přišel šok. Felix byl tak zbědovaný, že kdyby nevěděla, že je to skutečně on, ani by ho nepoznala. Podobně otřesena pak byla i matka, když ho po dlouhých válečných letech a sovětském věznění poprvé spatřila ve dveřích bytu. Tohle že je její syn? Navrátilec o svých válečných útrapách nikdy veřejně nemluvil. Dodnes to netuší ani mnozí jeho fanoušci. Věděli o tom jen jeho nejbližší a a ani ti se nikdy nedozvěděli všechno. Patrně se sám snažil vzpomínky na tuto část života co nejvíce potlačit, bylo to jeho trauma. „Jako by tím, že tolika lidem rozdával kvalitní zábavu, chtěl i v sobě přehlušit stíny války a hrůzy, které prožil,“ soudí filmový historik a publicista Pavel Taussig. „Měl štěstí, že zajetí vůbec přežil,“ konstatuje Taussig. Z toho mála, co Holzmann o gulagu prozradil, je například známa jeho zkušenost s výměnným obchodem, který mezi vězni fungoval. „Říkal, že si nikdo nedovede představit, co bylo možné získat za pouhou jednu cigaretu nebo štamrpli alkoholu,“ připomíná Taussig vyprávění Holzmannovy dcery. „O dozorcích zase řekl, že Rusové byli buď jen strašně zlí, nebo naopak strašně hodní. Ale nic mezi tím.“
Holzmannovi očividně nebyli žádní nacisté, po válce je ani nečekal odsun do Německa. Ostatně Felixův otec, majitel velkoobchodu s výběrovými potravinami a jižním ovocem, byl znám jako člověk, který nemá problém odvézt ze svých obchodních zásob nějaké lahůdky do dětského tábora. Ale to bylo před válkou, po okupaci mu sklad zrekvírovali nacisté. Definitivně ovšem o svůj podnik přišel až po válce, kdy ho zabavili komunisté. Holzmannův otec pokládal svůj podnik za rodinné stříbro a představoval si, že firmu jednou převezme jeho syn. Poslal ho dokonce studovat obchodní akademii. Ale Felix otcovy plány nesdílel. „Já jsem o obchodování neměl zájem. Já už měl v sobě to komediantství,“ řekl po mnoha letech spisovateli Ondřeji Suchému, který o jeho poválečném životě napsal knihu Aluminiový klíček, nazvanou podle názvu jedné jeho scénky.
Jak Suchý připomíná, malý Felix byl už na základní škole velmi špatný žák. Učitel říkával otci: „Váš kluk není hloupej, ba naopak, ale o učení nemá naprosto žádný zájem.“ Felixe bavilo kreslení a rýsování, po válce se ostatně nějaký čas živil jako reklamní malíř, až později se dal na profesionální dráhu komika. V dětství miloval cirkus, biograf a divadlo, několikrát dokonce utekl z domu a schoval se pod sedačkou v šapitó, aby viděl večerní představení.
Do kina chodil na kovbojky a především na němé grotesky s Chaplinem a Laurelem a Hardym. Ve Vídni viděl vystoupení slavného švýcarského klauna Grocka. Jako divák navštívil i Divadlo Vlasty Buriana a Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha. Hodně také sportoval, jako divák byl v roce 1936 na olympiádě v Berlíně.
Poprvé se Holzmann postavil na jeviště v roce 1949 jako představitel hlavní role ve hře Charleyova teta uváděné litoměřickým ochotnickým souborem. Později o tom Ondřeji Suchému napsal, že se hra „chytla jako bomba“. „Denně bylo vyprodáno, někteří lidé šli na představení třeba i pětkrát, na lístky stáli ve frontě celou noc. Nakonec bylo představení zakázáno s odůvodněním, že prý na lidi působí jako morová nákaza. Hráli jsme potom další veselohry jako například Těžkou Barboru a Baladu z hadrů od V + W, ale ani ty se dlouho hrát nesměly.“
Právě po těchto divadelních úspěších Holzmanna napadlo dát dohromady komický monolog a jezdit s ním po estrádách, které byly v tehdejší době velice žádané. Poprvé jako komik vystoupil pro vojáky v kasárnách v Terezíně počátkem padesátých let. V téže době se seznámil s konferenciérem a kouzelníkem Františkem Budínem, který se posléze stal jeho nejčastějším a nejdéle „sloužícím“ partnerem na jevišti, v rozhlase či televizi. „Řekl jsem mu, že bych potřeboval nějakého parťáka. A on povídá: tak já bych to s vámi zkusil,“ vzpomínal Budín o mnoho let později v televizním dokumentu Komici na jedničku.
Holzmann se vlastní pílí a důkladností vypracoval na jednoho z nejoblíbenějších komiků, jeho scénky nezestárly ani po desítkách let. Vymýšlel je sám a postupně je zdokonaloval, sedět muselo každé slovo. „Jeho výstupy se nerodily lehce. Nejdřív táta chodil jako bez duše a přemýšlel nad tématem. Sbíral různé nápady, vystřihoval si vtipy ze starých Dikobrazů nebo německých novin, jelikož perfektně mluvil německy. Když něco psal, zkoušel to přede mnou a testoval, jak se bavím,“ vzpomínala loni Holzmannova dcera v Magazínu MF Dnes.
A jeho kolega Budín vyprávěl, jaký byl Felix puntičkář. Ve skeči se nesmělo nic odchýlit. „Něco zkazit? To by mě seřval,“ vzpomínal.
Začátkem padesátých let vznikl i jeho typický převlek – klobouček, velké brýle, šátek na krku, výrazné sako nebo plášť. Mělo to i praktický důvod: rekvizity se mu vešly do aktovky, s níž jezdil na vystoupení. Zvládnout přes den civilní zaměstnání a večer vystoupení na estrádách bylo ovšem nesmírně vyčerpávající. Proto se rozhodl odejít na volnou nohu. Jeho partner Budín ale takovou odvahu neměl, nechal si otevřená zadní vrátka, úřednické místo u státních drah neopustil. Prý to na jejich pracovní vztah tehdy nemělo zrovna příznivý vliv.
Holzmannovi se jeho rozhodnutí málem nevyplatilo. V padesátých letech onemocněl tuberkulózou, byl půl roku v sanatoriu a podle pamětníků se potácel mezi životem a smrtí. Obživa rodiny tak zůstala na manželce Evě, která pracovala jako šička v továrně.
Holzmann s Budínem vystupovali nejen v Československu, ale také v Německu, dost často například ve východoněmecké televizní estrádě Ein Kessel Buntes. Než na konci šedesátých let poprvé vyrazili do Německa, odbyli si premiéru v Československém rozhlase (1962) a Československé televizi (1967) v pořadu Našinci kolem Evropy. Budín po čase vzpomínal, jak je jednou při natáčení přišel navštívit Jan Zelenka, mocný šéf televize. Představil se Holzmannovi, ten ale odpověděl, že ho nezná. Budína polilo horko, byl zpocený hrůzou a napovídal svému hereckému partnerovi, že to je přece soudruh Zelenka, ústřední ředitel televize. Holzmann však trval na svém: „Neznám. Já televizi nemám.“ Událost se naštěstí obešla bez jakýchkoli následků.
Ve svých scénkách vytvořil typ chlapíka, který si „stojí na vedení“. Charakteristická byla jeho výslovnost se zpěvavým protahováním koncovek. V civilu byl ale jiný. Zajímal se třeba o východní filozofie. Nesnášel, když někdo mluvil sprostě. „Byl přirozeně inteligentní,“ konstatuje Taussig. „Vůbec nebyl ješitný, nepatřil mezi lidi, kteří si rádi dělají legraci z jiných, ale vůči sobě jsou nedůtkliví. Jeho druhá žena mi jednou řekla, že ho milovala také proto, že neměl nikdy špatnou náladu. Byl neuvěřitelně hodný, na nikoho by neudělal podraz.“
V dobrém na něho vzpomíná i dcera Irena. Na otázku, jaký byl otec, okamžitě vyhrkne: „Nejlepší na světě. Prostě úžasnej. Byly to hodiny a hodiny povídání, co jsme spolu strávili. Dal mi do života strašně moc.“ Holzmann byl dlouho činorodý, aktivní, až na sklonku života měl rozvinutou sklerózu a v roce 2002 ho postihla mrtvice. Sám sebe popsal zdánlivě rozporuplně: „Mít smysl pro humor ještě neznamená být srandistou. Chci tím říct, že ve svém nitru jsem vážný člověk, nikoli však smutný. I vážná povaha může mít specifický smysl pro humor.“
Koncem šedesátých let dostal se svým hereckým partnerem Františkem Budínem pozvání na konkurs do Semaforu přímo od Jiřího Suchého. Předvedli tam dvě scénky, dokonce u toho byl přítomen rovněž Jiří Šlitr, i když do konkursu nijak nezasahoval. Holzmann pak Budínovi řekl, že prošli, že by mohli získat angažmá, ale že to odmítl. Nechtěl se vázat stálým angažmá v divadle, cítil se tak nejspíš svobodnější. Podobné to bylo s nabídkami na filmování. Nikdy nezmínil, o jaké filmy konkrétně šlo. Ale se svou pověstnou důsledností si do svého deníku zaznamenal, že dostal tři nabídky, ale odmítl je. U jedné nabízené role si dokonce napsal: „Měl jsem hrát nějakého soudruha. No. Já mohu hrát jen roli, která mi jde na tělo, třeba sklerotika nebo koktavého. Ty bych zahrál dobře.“ Nakonec vystoupil pouze v jednom částečně hraném pořadu, který pro televizi vytvořil Ivan Mládek. Jmenovalo se to Deset malých běloušků, což bylo odvozeno od Deseti malých černoušků Agathy Christie. Měla to být parodie na detektivky, ale i Mládek později uznal, že se to moc nepovedlo.
Česky uměl perfektně. Dokonce se s naším jazykem dokázal mazlit, nacházet skryté významy slov. Vymýšlení scének byl zřejmě dlouhodobý proces, piloval je při vystoipeních. Tam si hledal i správné načasování, aby třeba pointa nebyla příliš vzdálená. Vycházel rovněž z reakcí publika. Do rozhlasu nebo televize šel až poté, co měl každé slovo v dialozích vybroušené jako drahokam. Projevovala se v tom jeho profesionalita, taková ta německá důkladnost. Z jednoho fóru klidně vytěžil několik point. Nebylo to upocené, upachtěné, jeho scénky jsou naopak krátké, úderné. Holzmann se od ostatních komiků výrazně odlišoval, byl neuvěřitelně originální, žongloval se slovy, převracel jejich významy. V souvislosti s ním se až zdráhám mluvit o estrádách, byť v nich vystupoval. Jenže u estrády je v životě představa, že jde o poněkud pokleslou zábavu. Holzmann ale dával lidem kvalitní zábavu. Televizní pořady s ním jsou pokaždé hodně sledovány. Jednou řekl, že v životě se potkáme se spoustou šašků, ale pramálo se skutečnými klauny.
Redakce s použitím textů deníku Blesk a Aha, foto archiv a internet