Nikdy jsem se necítil být natolik fundovaným tvůrcem abych se bez uzardění pouštěl do soutěžení o to, kdo je lepší, kreativnějsí či vynalézavější. Před mnoha lety jsem pracoval jako grafik na tehdejší Vysoké škole zemědělské v Suchdole a měl jsem tvůrčí „hnízdo” na rektorátě. Na chodbě jsem sousedil s institutem subtropického a tropického zemědělství a s pedagogy jsem měl výtečné kontakty. Jednou za mnou přišli s tím, jestli bych si nechtěl udělat plakát k mezinárodnímu dni osvobození Afriky. Váhal jsem. Netoužil jsem se angažovat na poli politických plakátů, to byla vždy poměrně horká půda a rivalové byli dost bezskurpulózní chasníci. Ale kolegům z institutu jsem sdělil, že pokud mě nechají volnou ruku, tak bych udělal nejdříve nějaký návrh a když se jim bude líbit, vypracuji definitivu schopnou reprodukování.
Za týden jsem jim předvedl skicu. Vzali to na poradu institutu a pak oznámili, že se návrh líbí a práci mě zadali. V té době jsem měl plat 1950 Kč, rektor školy měl cca 5000 Kč. Za další týden byla tisková předloha plakátu hotová a hoši z institutu mě oznámili, že jim kvestor nedal peníze, ale že jim škola uhradí jen tisk. Tak jsem se poprvé vydal na uměleckou komisi do Mánesu. Sebevědomí bylo malé, v prostorách téhle instituce se pohybovala samá zvučná jména, mistři výtvarných oborů, osobnosti o kterých jsme se učili na škole. A teď tu sedím já a čekám, jak komisionáři ohodnotí můj výtvor. Pak mne pozvali dovnitř. Oknem jsem viděl naši Zlatou kapličku, pod oknem plynoucí Vltavu a posvátností okamžiku jsem téměř oněmněl. Už si nepamatuji dvě tři věty komentáře k písmu plakátu, pak šéf toho spolku pravil, že se musím protentokrát spokojit s částkou 5000 Kč a já se spokojil a vypadl z Mánesa. Panu kvestorivi jsem druhý den přinesl rozhodnutí umělecké komise a on mě bez mrknutí napsal pro pokladnu výdajový doklad na uvedenou částku. Tak takhle začala moje plakátová éra, ještě jsem postupem let udělal asi tři plakáty a tím to skončilo. Nechal jsem prostor jiným a schopnějším. Raději jsem se věnoval úpravě časopisů a knížek, to mě přišlo více tvůrčí a pohotovější vůči době, ve které se tak dělo.
Den osvobozeni Afriky připadl tehdy v roce 1972 na 25.května, pak jsem tohle výročí pustil z hlavy a věnoval pozornost jiným aktivitám. Na 10. června připadá jedno velmi smutné výročí, v kalendáři je uvedeno Vyhlazení obce Lidice. Byl jsem u lidického památníku jen jednou, ona i jedna návštěva dokáže zanechat v paměti hlubokou stopu. Pro mě jím byl pohled face to face lidickým dětem odlitým v bronzu. Autorkou monumentálního sousoší byla paní profesorka Marie Uchytilová Kočová, kterou jsme na Hollarovce měli právě na sochařinu. Vzpomínám na ni jako na milou a chytrou dánu s příjemným hlasem, od které jsem pochytil pár fines pro odlévání sádry, které jsem později několikrát použil. Učila nás v době, kdy na lidickém sousoší začala pracovat, ukazovala nám malé sádrové studie postaviček dětí. Jejího manžela pana Hampla jsem viděl jen jednou či dvakrát když za ní přišel do školy a čekal než bude konec výuky.
To lidické sousoší zná celý kulturní svět, stejně tak je známý památník v Terezíně. Jak se potom máme obhájit či vysvětlit světu, že tu v Česku žijí lidé, kteří se neštítí odmontovat a sesbírat mosazné cedulky se jmény terezínských obětí a ty pak dát do sběrny, že jsou mezi námi lidé, kteří v listopadu 2010 vyrvali z lidického sousoší postavičku bronzové dívenky zavražděné nacisty a tu si odnesli jako suvenýr či kus kovu do sběrny. V jiných státech si válečných památníků, vojenských hrobů, pamětních desek všeobecně považují, místa jsou sledována veřejností i policií. Znesvěcení je přísně trestáno. U nás tomu tak není. Kamarád, jehož otec byl aktivním vojákem v čs. vojsku ve Velké Británii, byl pozván na kulaté výročí a jel tam za otce, který již nežil. Vyprávěl mě, že se mu v Londýně stala neuvěřitelná příhoda. Jel na slavnostní večeři pro válečné veterány a v ruce nesl sametovou podušku s otcovými britskými řády a vyznamenáními. Když vstoupil do vagonu metra a osazenstvo vagonu ho zaregistrovalo, lidé ztichli a udělali kamarádovi místo, aby si mohl sednout a tak polštářek s medailemi byl pěkně vidět. Oni si hrdinů z války považovali a ctili i ta vyznamenání. Je to událost stará víc než dvacet let, jak by to bylo dnes, neumím odhadnout. I Británie se změnila. Mění se celý svět. Ale jen ti, kteří víc pamatují a mohou srovnávat, hovoří o změnách. O tom, co je vývojově lepší se moc nemluví, pozitivní změny se berou tak nějak samosebou. Když se věci mění k horšímu, vyvolává to nedůvěru a verbální kritiku.
Autor -ač, fota 123RF.com a autor