Autorka: Jitka Zachariášová – ředitelka A DOMA z. s.
Neformálně pečující jsou již často podporovanou skupinou, které se řada organizací věnuje. Nejčastější pomoc je formou kurzů, seminářů či jinými skupinovými aktivitami. Naše organizace poskytuje služby v domácím prostředí. Proto jsem se rozhodla nabízet pomoc a podporu i pečujícím, a zúročit tak 21 let zkušeností. Chtěla bych se tedy s Vámi níže podělit o některé své dovednosti při poskytování podpory pečujícím osobám a také přiblížit roli – rodinný průvodce.
Když se řekne rodinný průvodce
Často slyším, že rodinný průvodce je vlastně koordinátor. Není tomu tak a v následujících řádcích Vám představím efektivní model. Ten staví na důsledném zjišťování širokého rozsahu potřeb napříč oblastmi (sociální, zdravotní, psychologická, právní) u pečujících a opečovávaných. Nabízí řešení dalších lidských potřeb, které mohou mít přímou či nepřímou souvislost s péčí o blízké.
V rámci zkušenosti s pečujícími osobami (rodinami) při žádosti o pomoc se zajištěním péče, docházelo z jejich strany k mnoha emocionálním prožitkům, jež kolikráte zcela zastínily faktické skutečnosti.
Co rodinní pečující skutečně potřebují?
Jeden z problémů, kteří pečující vnímají, je nedostatek informací na jednom místě. Příklady nekomplexnosti/roztříštěnosti, které nám rodinní pečující sdělovali:
- „Máme příspěvek na péči, ale nikdo nás neupozornil, že bychom mohli mít nárok i na příspěvek na mobilitu a získat parkovací průkaz.“
- „Podala jsem žádost o zvýšení příspěvku na péči o otce, který je upoután na lůžko a jeho vnímání reality se zhoršilo. Velice jsem byla překvapena telefonátem pracovníka ÚP, abych zvážila podání žádosti, že mně může být i současný příspěvek snížen. Vůbec nevím, co mám dělat?“
- „To víte, že mám ponorku, jsem tady s manželem zavřená, sotva dosednu už mě zase volá.“
- „Nedokáži se vyrovnat s faktem, že sourozenci vzdali péči o rodiče a chtějí jejich umístění v pobytovém zařízení.“
Pomoc i v těchto několika rozličných oblastech je možné zajistit v rámci působení rodinného průvodce s odpovídajícím týmem odborníků. V počátečním nadšení si rodinní pečující často neuvědomují, že péče o blízké v domácím prostředí nezahrnuje jen péči samotnou, ale i organizaci návštěv u lékařů (či zajištění jiných poskytovatelů zdravotních služeb) a s tím spojené doprovody. Dále zajištění služeb, péči o domácnost blízkého, vyřizování různých dávek či jednání na úřadech (zastupování) a mnoho dalšího. Rodinný průvodce se zajímá o rodinu jako celek nejen z hlediska pečujících i opečovávaného. Všímá si případných překážek v rodině, jež péči/podpoře těchto dvou osob brání (např. vztahy, dlouholeté rozpory).
Kompetence rodinného průvodce
Jaké kompetence má rodinný průvodce mít? Odpověď je velice těžká. Ze své zkušenosti však mohu říci, že je důležité mít povědomí o systému zdravotních a sociálních služeb. Jaké organizace tyto služby nabízí (rozsah možných úkonů/činností/zabezpečení). Neméně důležité je mít i přehled v systému sociálního zabezpečení, práva a možnosti podpory ze stran dalších systémů či odborností (viz i dále). Zkusme si dále alespoň v obrysu popsat působení rodinného průvodce a důležité skutečnosti v rámci jeho výkonu.
Setkání s pečujícími probíhá v domácím prostředí, tedy v místě, kde pečující cítí jistotu a pevnou půdu pod nohama. Jedná se většinou o tří až čtyř hodinové rozhovory. Rodinný průvodce spolu s pečující osobou stanovuje nejdříve negativní aspekty péče, co vše ji trápí, s čím potřebuje pomoci a následně směřují ke stanovení míry podpory a k definování jednotlivých kroků. Díky návštěvě v domácnosti může rodinný průvodce rozehrát „koncert“ svých dovedností. Rodinný průvodce může následně lépe hodnotit rodinnou situaci nejen z objektivního pohledu, ale pečující se dokáže ve win-win vedeném rozhovoru více otevřít. Kombinací obou faktorů dochází k inovativnímu řešení, kdy je metodou diagnostiky – koučování a odpojení, nabízena podpora komplexně za pomoci multidisciplinárního týmu. Pečující pak pomoc vnímají jako užitečnou.
Pro kvalifikovanou podporu je nezbytné, aby rodinný průvodce identifikoval situaci z hlediska vztahů v rodině v minulosti a současnosti. Jaký životní styl zde vyznávali, kdo a jakou roli při pečování má. Následně jak si představují rodinní příslušníci péči o blízkého, jaký dopad má jejich pomoc na pracovní a osobní život.
Pokládala jsem otázky zaměřené na vztahy: „Jak jste jako rodina trávili společné chvíle? Na co nejraději vzpomínáte?“ Tímto jsem sledovala nejen navázání vztahu s pečující osobou a uvolnění konverzace, ale i napojení na rodinu přes jejich percepci do minulosti. Zde docházelo k odkrytí rodinných vazeb a mohla jsem mapovat rodinné konstelace.
„Uvolněný“ rozhovor mezi rodinným průvodcem a pečující osobou je zdrojem tvůrčích nápadů, který nabídne nové pohledy na řešení situace. Pečující možnosti zatím neviděl, protože při konstrukci odpovědi mu chyběly do „skládačky“ zdroje informací. Ty mu přinesl až rodinný průvodce. V této fázi je potřeba pobízet pečujícího, aby hovořil o svých myšlenkách. Společně se seznamujeme s jeho pocity a zhodnocujeme, v jakých segmentech jej můžeme našimi odbornými znalostmi podpořit.
Pokud by však rozhovor probíhal jako tzv. dotazníkové šetření – na sebe navazující faktické otázky jako by se jednalo o marketingový průzkum na ulici (např. Kolik je Vám let? Kde pracujete? Kolik hodin denně pečujete?), kýženého efektu nebude dosaženo. Dotazující musí být vnímavý k nonverbálním sdělením a informacím tzv. pod čarou („Víte on mi pomáhá, jak jen může, ale…“).
Vhodné pro napojení se na pečující osobu a získání důvěry je používání pozitivních, „přátelských“ vět typu: „Je vidět, že Vaše rodina zažívá těžké chvíle a já chci zjistit, jak Vám mohu pomoci“. Důležité je umět naslouchat, dělat si poznámky, zorientovat se dobře v rodinných vazbách. Pečující musí cítit, že o něj máte zájem a není pro Vás jen další „případ“. Přináší to nutnost velkého soustředění a zpětného ověřování získaných informací.
Jak jsem již zmiňovala výše, klientem pro mě byla právě celá rodina i jejich blízký, o kterého pečovali. To je hlavní rozdíl oproti běžné terénní sociální službě (např. pečovatelská služba, osobní asistence), která chce definování zakázky od klienta v návaznosti na zajištění péče o opečovávaného. Ale jak má klient/pečující osoba sdělit, co potřebuje? Nezná možnosti, které systém nabízí, nezná projevy onemocnění, neví, co je při diagnóze blízkého normální. Nebo kvůli čemu je nutné již komunikovat s odborníky či využít jejich podporu.
Rodinný průvodce odchází z rodiny se znalostí základní konstelace, způsobu zajištění péče a potřebách pečujícího samotného, nebo o vztahu k opečovávanému a dalších členů rodiny. Následně dochází ke koordinovanému a kontrolovanému zajištění takto nadefinovaných potřeb. Rodinný pečující není tím, kdo vše realizuje, avšak využívá příslušných odborníků v dané oblasti. Ti už pracují s jasnými základními informacemi a určenou úlohou – potřebou, kterou mají zajistit.
Tímto však role rodinného průvodce nekončí. Nejenže kontroluje plnění potřeb/cílů s konkrétními odborníky, ale zjišťuje také zpětnou vazbu o dalších možných identifikovaných potřebách. Následně přichází zpět do rodiny, kde spolu s pečujícím zhodnotí postup a naplnění potřeb, včetně vydefinování/doplnění nových s ohledem na další zajištění.
Navržený koncept rodinného průvodce ukázal, že důležité jsou hlavně kompetence pracovníka. Ten má přehled v mnoha směrech a odvětvích. Právě tyto kompetence vedou k dokonalé identifikaci všech problémů. Sestavení Plánu podpory potom dává jeho práci jiný rozměr. Rodinný průvodce není koordinátor, ale člověk, který pomáhá řešit společně s pečující osobou její problém. Stanovuje cíle a nabízí řešení za podpory multidisciplinárního týmu. Na základě mnohaletých zkušeností se ukázala důležitost každého z odborníků, kteří tvoří současný multidisciplinární tým. Jedná se o odborníky v oblasti ošetřovatelství, fyzioterapie, sociální práce, trénování paměti, psychologie, mediace, klinické farmacie, práva. Další důležitou roli v týmu hraje konzultant pro koordinaci osobního a pracovního života.
Funkční koncept
Za poslední roky jsem tento koncept vyzkoušela ve stovkách rodin a vždy se setkal s pozitivním ohlasem. Lidé oceňují rodinného průvodce, který má zájem nabízet a konstruovat s pečující osobou možná řešení a ví kde hledat východisko. Spolu s multidisciplinárním týmem následně do „hloubky“ zodpovídá otázky, které potřebuje pečující osoba nejen vysvětlit. Tato podpora není o sdělování informací, ale o skutečné a faktické/praktické pomoci. Pečování má celý evoluční cyklus a odráží se v něm změny z hlediska vývoje onemocnění opečovávaného, zdravotní stav pečující osoby, ale i ekonomický a rodinný rozvoj situace. Průběžná setkání s rodinným průvodcem, který již zná detailně „celou anamnézu“ problému je neocenitelným zdrojem pomoci pečující osobě.
Domnívám se, že takto nastavený koncept by šetřil finanční prostředky státu a nezatěžoval sociální systém. Mohli bychom říci i nekoncepčním pojetím podpory spočívající především ve skutečnosti, kdy se „armáda“ sociálních a dalších pomáhajících profesí se v rámci „svých agend“ snaží poskytnout podporu pouze na „vyslovenou zakázku“. Nemusí to být jejich chyba i s ohledem na časové omezení, které na klienta při své práci mají. Kolikráte v rámci svých „agend“ odvádějí vyčerpávající práci. Zkušenosti s realizací podpory v rámci zmíněného konceptu má také jeden ze spolupracujících odborů sociálních věcí a zdravotnictví, konkrétně Městský úřad v Kolíně, kde rodinný průvodce působil ve více jak 60 ti pečujících rodinách. Pojetí rodinného průvodce v systému case managementu, který jsem navrhla a vyzkoušela, je akreditovaným kurzem u MPSV. Mohu tak předávat tyto zkušenosti dalším zájemcům, kteří chtějí rodinného průvodce zavést ve svých organizacích.
Článek byl publikován na webu socialniprace.cz 8. 11. 2020.