Pohyby s maloobchodními cenami je ekonomické opatření, která má u nás dlouhodobou tradici. V padesátých a šedesátých letech, za existence plánovaného hospodářství, kdy to měla vládnoucí strana pevně v rukou a budovala na úpravách cen svůj image, který nutně potřebovala udržet. Byla to doba ve které rok co rok, u příležitosti velkých výročí, přinášelo Rudé právo na titulní straně seznam toho, co bylo zlevněno. Lidé si seznamy pečlivě studovali a měli nefalšovanou radost z toho, že klesla například cena nákladní Tatry 111 s jeřábem či hydraulickou rukou o 2615 Kčs. Ale také došlo ke snížení malobchodní ceny másla stolního 250 gramů z 8,50 na 8 Kčs. Výrobků osobní spotřeby v těch seznamech bývalo opravdu hodně, více bylo těch, které člověk do domácnosti kupoval jen sporadicky, protože ty, které měl doma zpravidla vydržely desítky let. Z těchto dávných dob si starší generace samozřejmě pamatuje i jiné, ne tak příznivé, události než bylo snižování cen. Ale o těch až někdy jindy.
V současnosti každá nová vláda zápasí se státním rozpočtem. Jejím hlavním úkolem je naplnit dostatečně erární kasu tak, aby byl dostatek prostředků na tzv. nutné výdaje státu a aby ještě trochu zbylo na odměny státním zaměstnancům, poslancům, senátorům, ministrům a dalším potřebným. Státní kasa se plní od středověku zavedeným způsobem a tím je výběr daní. Daně jsou tedy hlavním příjmem státu. Stát není podnikatel, ač jsou tací, kteří tohle stanovisko nezastávají, a tak je zachováno pravidlo státních příjmů jen z daní a zvláštních poplatků. Výběr poplatků může stát přenést na nižší stupeň státní správy, na kraje a na obce. Je to např. domovní daň, příjmy z pozemků ve vlastnictví státu nebo obcí, příjmy za vystavení dokladů (občanských a řidičských průkazů či cestovních pasů) a celé řady dalších úředních potvrzení. Od letošního roku k těmto poplatkům přibude zvýšená sazba za zápis do pozemkového katastru. Ani se nechce věřit, že toto opatření přinese eráru více bež 600 milionů korun. Úředníci ministerstva financí mají, jak je patrné, opravdu dobrý přehled o tocích peněz ve státě a vědí, kam mohou zajít s větším vědrem. Důležité pro tuto jejich činnost jsou pravidené a neopominutelné platby, se kterými je pak možné počítat do budoucích rozpočtových období.
Už řadu let my nekuřáci sledujeme, jak stát drtí kuřáky. Říkám to já, jako bývalý kuřák, přestal jsem v časech, kdy krabička dobrých domácích cigaret z Kutné Hory stála 8 Kčs a dovozové cigarety z USA byly za 20 Kčs. To se nechce ani věřit, viďte? Stát nejdříve za účinné podpory zdravotnických institucí spustí kampaň proti kouření, pak se zavedly jednotné ceny na prodejních místech za pomoci kolků, uplatnil se zákaz prodejních automatů na cigarety (mnozí mladí si ani nepamatují, že něco takového existovalo), pak byl vydán další nesmyslný příkaz s hororovými obrázky na krabičkách cigaret a v ofenzivním tažení proti kužákům se jim zakázalo kouřit nejen na veřejných místech, ale i v hospodách, barech, vinárnách a jiných místech, kde se scházejí lidé. Kuřákům zůstaly jen předzahrádky a ty všechny restauranty nemají. Ti, kdo trpí abstinenčními příznaky, vycházejí před restaurace „na cigárko”, což zase vadí lidem bydlícím nad restauracemi a tak je uměle vnášen do společnosti rozkol. Na protikuřáckém tažení jsou nejvíce škodní restauratéři a hospodští, těm rapidně ubylo hostů a celkově se změnila skladba návštěvníků. Jsou sice zdraví, ale málo utrácejí. A to jsem ještě nezminil ten zásadní argument, který je v moci státu. Zvyšování spotřební daně na cigarety, která jde celá do státní poklady. Za dvacet korun už krabičku nekoupíte, dnes je průměrná cena tak devadesát korun.
Hospody, restaurace a bary se podle zákona zbavily tabáku a dále jsou závislé už jen na alkoholu a jídle. Na veřejně prodávaný alkohol měl vždy stát políčeno a uměl si alkoholovou (lihovou) daň vybrat s menším nebo lepším výsledkem. V posledních letech, po zavedení kolků, se vybírá lihová daň poměrně efektivně. Pijáků je u nás stále dost, stejně tak se činí likérky, aby obstály v konkurenci a tak se zdá, že tenhle byznys není na konci své dráhy. Což sice nelibě nese doktor Karel Nešpor z Bohnické psychiatrické nemocnice, ale to je asi tak všechno, co proti konzumaci alkoholu může dělat. Boj státu proti tolerovaným neřestem je běh na hodně dlouhou trať, obzvláště když příjmy z prodeje tvoří významnou část státních příjmů. Sympatie a nebo odpor konzuentů vůči tolerovaným neřestem je střídavá a podléhá módním trendům. Hrdinové celosvětově úspěšných filmů si dají cigaretu a vidí to miliarda diváků, kuřárny a kuřácké koutky sice z veřejných budov a institucí mizí, ale v senátu, poslanecké sněmovně a na Hradě a v Lánech zůstávají. Boj bude ještě obtížný a vůbec nemá zřetelnou a jednoznačnou prognózu. Všichni doufají, že časem přijde do lavic zákonodárného sboru jiná, tolerantnějsí reprezentace a vrátí běh věcí do starých kolejí. A to je věc zcela politická a je v rukou voličů a programových prohlášení politických subjektů.
Není náhodou, že dva nejvyšší političtí představitelé České republiky, prezident Zeman a nedávno zesnulý předseda senátu Kubera, byli označování za reprezentanty kuřáckého odboje a přesto jim to nebylo nic platné. V demokratických systémech je pravidlem, že platí vůle většiny a v tomto směru vyhrála většina nadšenců pro zdravé a čisté životní prostředí. Což je ale pokrytecké, protože se nikdo vážně nezabývá exhalacemi těžkých kamionů s naftovými motory, kterých naše silnice a dálnice denně brázdí desítky tisíc. Kolik vyprodukují zplodin se snad ani nedá spočítat. Zdrojů zátěžových exhalací s vlivem na životní prostředí je mnoho. Zmínili jsme nákladní dopravu, ale je tu i chemický a těžký průmysl, zpracovatelské výrobny atd. atd. Jen zdražením produktů a vybráním daně do státní kasy je cesta nejmenšího odporu. Bylo by žádoucí, aby se zákonodárci občas zabývali nežáducími vlivy na společnost v širším kontextu, takový jejich postoj by byl přínosem pro naši budoucnost.