Nejznámějším a nejslavnějším hypochondrem moderní doby byl Argan ve hře Zdravý nemocný (1673) od Jeana–Baptisty Poquelina čili Molièra. Chorobný hypochondr je zcela ponořený do své psychcké nemoci a obtěžuje své okolí slovními výlevy o své domělé nemoci. Hypochondrická porucha má svůj název z řeckého výrazu hypochondrium což znamená podžebří. Na lidském těle je to oblast kam pacient nejčastěji lokalizuje místo svých potíží. Bolestí resp. sníženým prahem bolesti, člověk bez poruchy vnímá intenzivni bolest jen jako tlak a neřeší ho. Pro pacienta postiženého hypochondrií je tentýž tlak nesnesitelnou bolestí, která mu brání v normálním životě. Z uvedeného je patrné, že hypochondrie je výlučně psychické onemocnění a tímto směrem je zaměřeno i léčení. Trpícího pacienta zaslepuje vlastní strach z bolesti, přecitlivělost z banální bolesti, kterou člověk ani nevnímá.
Silný strach
Člověk s hypochondrickou poruchou zažívá silný strach a úzkost při většině tělesných pocitů. Nemoc se spouští okamžikem, kdy postižený svůj tělesný pocit mylně interpretuje. Zaměřuje se na konkrétní tělesné onemocnění a odmítá vliv psychiky. Z hlediska psychosomatického zrcadlí hypochondrie potlačené pocity na tělesné úrovni. Prioritním aktérem je strach, konkrétně strach z nemoci provázený úzkostným sebepozorováním. Ani opakovaná lékařská vyšetření s negativním výsledkem nedokážou zvrátit přesvědčení pacienta o svém vážném zdravotním stavu. A tak chodí od jednoho lékaře ke druhému, jenom psychiatrovi se vyhýbá…
Hypochondrie trochu jinak
Mezi somatoformní poruchy patří i tzv. dysmorfofobie. Řadí se k hypochondrii. Zatímco hypochondr se však soustředí na vnitřní orgány, při dysmorfofobii se pacient zaměřuje na viditelné části svého těla. Některou z nich hodnotí negativně, může pro něho být příliš malá, příliš velká, nevzhledná apod. Na tuto vadu, která vadou reálně vůbec není, pak svádí všechny své neúspěchy. Psychika je bohužel také překážkou k uzdravení pacienta, který se zaměřuje výhradně na tělesné příznaky a léčbu psychologickou či psychiatrickou vehementně odmítá. Nemoc se může objevit i v důsledku nějakého prožitého traumatu anebo může mít původ v dětství, například v přehnané péči rodičů.
Podle dlouhodobých zdravotnických statistik trápí hypochondrie 3 – 14 % populace. Nutno podotknout, že jen minimum pacientů je takto diagnostikováno, už jenom kvůli jejímu pejorativnímu vnímání ve společnosti. A my navíc tušíme, kdo za tímto odmítavým vnímáním může být. Nikdo jiný než Moliere.
Pacient netouží po pravdě
Oproti všeobecnému přesvědčení však pacient svoji nemoc nepředstírá. Není to simulant, příznaky nemoci skutečně trpí, přestože nemají somatický základ. Často navíc trpí stresem z opakovaných vyšetření a přístupu svého okolí, ten jeho symptomy ještě zhoršuje. Většina pacientů s hypochondrií zásadně odmítá připustit, že by jejich problém měl psychický charakter. Diagnóza hypochondrie má navíc ve společnosti tak pejorativní nádech, že ji nevyslovují ani lékaři. Vyslovení diagnózy léčbě rozhodně nepomůže. „Vyvolává zbytečnou nedůvěru pacienta k lékaři,“ říká MUDr. Václav Šmatlák z Prahy 10 pro Zdravotnický deník. Přesto je psychologická interpretace potíží a pomoc psychologa či psychiatra pro úspěšnou léčbu nevyhnutelná. Pomáhá především kognitivně behaviorální terapie. Prospěšná mohou být i antidepresiva či antipsychotika.
Redakce s použitím extralife.cz a Zdravotnickéhotydeniku. Ilustrační snímek fotobanka 123RF.com