Šedesátá léta byla dobou společenského uvolnění. Nechci se nyní zabývat politickými pohledy na tehdejší československou společnost, na to by byl potřeba mnohem větší prostor. Nám mladým tehdy stačilo, že jsme si mezi sebou půjčovali a kopírovali nahrávky báječných hudebních skupin zpoza „železné opony” Beatles, Rolling Stones, Kinks, Yardbirds atd. atd., že jsme chodili na pořádnou muziku do Sluníčka nebo do Olympiku ve Spálené ulici. Do těchto míst jste nemohli přijít v obleku jak k maturitě, tam bylo nutné se předvést v tom, nač vaše fantazie a kapsa stačily. Nebyl jsem jiný a tak jsem škudil korunku ke korunce, abych si mohl pořídit báječnou ručně šitou košili, jakou bylo možné si na zakázku objednat v průchodu Lucerny směrem z Václavského náměstí. Vlevo byl předprodej vstupenek Sluna a vpravo v rohu nenápadný obchůdek s košilemi a různými pánskými doplňky. Ceny vyšší, ale ještě přijatelné.
Paní od košil mě nasměrovala na druhou stranu pasáže, kde bylo malé zastrčené krejčovství ve kterém kraloval její bratr a ten se s pochopením ujal zakázky na pánské kalhoty na míru. Kalhoty s rozparkem. Ten byl na přední straně a když jste měli vhodnou botu, tak se rozparek elegantně obkročil kolem ní. A konečně se dostávám k meritu tohoto nostalgického vzpomínání.
Je to tak rok dva zpátky, kdy v televizi pustili film o českém ševci, který se nyní zabývá šitím bot na míru, popisoval jak se zákazníkem hovoří, bere míru, vybírá nejvhodnější materiál, barvu, probírá detaily a určuje postup a termíny zkoušek. Výroba takového páru pánských bot trvá zhruba osm až deset týdnů a zákazník si podle typu bot musí pak přinést tak dvacet až třict tisíc korun. Mě na té reportáži zaujalo to, že se na takto zhotovenou botu nedává dvouletá záruka, ale že jsou v péči zhotovitele až do jejich konce.
Jen jednou v životě jsem si pořídil ručně šité boty, tzv. perka, zhotovené mistrem Moučkou. Měl dílnu i krámek kousek od dejvického Špejcharu v ulici K Brusce. Pan Moučka byl švec a dodnes je mi záhadou, jak mohl tehdy svou živnost provozovat. Nebyl to osamělý živnostník, štědře totiž „vykořisťoval“ nejméně deset lidí. Moučka – ručně šité boty na míru. Před krámkem postávaly fronty zájemců, byť o poznání kratší než fronty na nedostatkové všechno, ale byly tam. Lidé si vyprávěli a čas jim lépe utíkal. Snad menší zájem o „moučkovky“ lze vysvětlit tím, že tehdy stály pět set korun, přinejlepším třetinu výplaty obyčejného budovatele socialismu. Když jsem se jednou dostal na řadu, složil jsem zálohu, mistr mě vzal míru a na lístek napsal, kdy mám přijít na zkoušku. Krámek i dílna voněly kůžemi, ševcovským lepidlem, kávou a tabákem. Být ševcem muselo být (a stále je) krásným povoláním. Já jsem za čas své „mouky” dostal, po zkoušce doplatil a hrdě v nich odkráčel. Ošoupané tenisky skončily v pouličním koši. Pak jsem se stal chodící reklamou tohoto obuvnického zazraku a všem tuto dílničku ševcovského umělce doporučoval. Uběhlo několik let a jednoho dne byl krámek s dílnou zavřený. Z neoficiálních informačních zdrojů agentury JPP (jedna paní povídala) jsme se dozvěděli, že ve Vídni, kousek za hranicemi, se objevil vývěsní štít lákající zákazníky na Moučkovu ručně šitou obuv. Ještě později jsem zaslechl, že působí v Novém Oném Yorku… Po vojně jsem se už do bot od Moučky nevešel, asi jsem povyrostl, noha se zvětšila, dva roky nepoužívání a neudržování se na stavu bot projevily. Při několikerém stěhování se ztratily z dohledu a kdoví kde jsou. Asi v nebi ručně šitých bot od pražského ševce Moučky.
J.L.
Fotografie 123RF.com a autor