Ukončit vlastní život při pohnutí mysli patří k tomu nejhoršímu, co může člověka potkat. Protože se nedá nic vrátit, není cesta zpátky k životu. Lidská mysl je v tomto směru nevyzpytatelná, několik jedninců může prožít stejnou událost a na většině nezanechá žádné vážnější stopy ale může se najít jedinec, který se se situací nevyrovná a sáhne si na život. Proto je důležitá funkce rodiny, nejbližších lidí, pracovního kolektivu, přátel aby při náznacích labilnosti dotyčného či dotyčné podali pomocnou ruku. Sounáležitost s lidmi je v takových stavech snad nejdůležitější, ne léky a psychiatriká vyšetření, to je až to poslední, ale obyčejné a normální začlenění do rodinného či pracovního kolektivu, vybuzení potřeby být užitečný a také chtít přijmout pomoc od jiných. Takové kroky mohou vést k pozitivním výsledkům.
O sebevraždách, které jsou velmi citlivým tématem, i o tom, co jim předchází kolují různé představy, mylné domněnky a předsudky. Dochází k nim v každém věku, nejrizikovější skupiny jsou lidé od 15 do 35 let věku, senioři, lidé se zdravotním handicapem a lidé s duševním onemocněním. Dle odborníků existuje celá řada tzv. ochranných faktorů, na které je možné se zaměřit v případě, že u blízké osoby je podezření na možnost sebevražedného jednání. Ochrannými faktory je například náboženská víra, vyznávání určitých tradičních a kulturních hodnot, při sobě držící a funkční rodina. Je nezbytně nutné cítit i sebemenší důvod pro další život. Faktory, které způsobují jednání směřující k sebevraždě jsou individuální (biologická podmíněnost, individuální struktura osobnosti, zneužívání návykových látek, somatické onemocnění a duševní onemocnění) a vnější (společnost, sociální prostředí, sociální situace).
U osob s duševním onemocněním, které odmítají návštěvu odborníka, je nutná zvýšená opatrnost v případech, kdy již u osoby nějaké sebevražedné jednání proběhlo.
Varovnými signály pro okolí je uzavřenost konkrétního jedince, jeho celkový útlum, potlačení intelektu, pití, zanedbávání zevnějšku a povinností, stranění se společnosti. Tyto a další změny v chování mohou vypovídat o nezvladatelné osobní krizi, zoufalství, ze kterého dotyčný nevidí východisko.
Uvádí se, že výskyt sebevražedného jednání u osob s duševní poruchou je mnohem vyšší než v obecné populaci. Více než polovina osob trpících depresí má sebevražedné sklony. Riziko sebevraždy se mění v průběhu onemocnění. Vysoká sebevražednost se pojí především s onemocněními jako jsou poruchy depresivního typu, sebevražedné jednání je však spojováno také se schizofrenií, poruchami osobnosti, bipolární poruchou a posttraumatickou stresovou poruchou. Rovněž poruchy příjmu potravy jsou dalším onemocnění spojeným s vysokým rizikem sebevraždy.
U osob s duševním onemocněním může riziko sebevraždy snížit řada léčebných postupů. Rovněž psychoterapie a kognitivně behaviorální terapie má na snížení sebevražedného jednání pozitivní vliv.
Použité zdroje:
http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku=&artclID=516