Když má divák sledující vývoj událostí u nás a ve světě puštěnou zpravodajsou televizi od rána do večera, musí zákonitě nabýt dojmu, že se chvílemi ocitá v blázinci. Dnes se tomuto zařízení decentně říká psychiatrická nemocnice a všichni víme, že jde o blázinec. V tom máme jasno. Větší problém je, že podle zmíněného média, jsou nám neustále předkládány názory lidí, kteří zřejmě nepochopili oč v této době jde. Jsme ohroženi smrtící pandemií a odborníci – virologové a epidemiologové – nám doporučují nevycházet z bytů, domů a co nejméně se setkávat s jinými lidmi a to i třeba příbuznými. Prostě není dosud účinný lék na covid-19 a tak žádné courání po venku. A televize nám prezentují nářky například pendlerů, hořekujících nad tím, jak jim utíkají zdroje obživy a že nemohou denně dojíždět za prací do Německa nebo Rakouska. Přitom tyto 
státy pochopily závažnost pandemie a vytvořily podmínky pro to, aby zahraniční pracovníci mohli setrvat na svých pracovních pozicích třeba tím, že mohou být u nich ubytováni, aby mohli pracovat. Ale ukázalo se, že tohle řešení pro pendlery není dobré. Museli by si totiž své dočasné ubytování hradit ze svých těžce vydělaných eur a o to méně by si pak mohli ukládat na svá bankovní konta. Oni chtějí dál denně překračovat hranice, doma se vyspat a najíst za pusinky a pak se vrátit do cizákova vydělávat hodnotnou měnu. Já jim ty peníze nezávidím. Kdybych bydlel pár kilometrů od hranic, uměl dobře německy, asi bych se také zapojil do přeshraniční pracovní aktivity. Sice by mě vadilo, že se na mě v těch eurostátech koukají jako na gastarbeitera, ale to se dá s plnou peněženkou přežít. Navíc význam toho dřívě poněkud pejorativního označení cizince znamená hostující pracovník, takže je to vlastně v pořádku. Také je třeba vzít v úvahu, že v našich příhraničních okresech je to s pracovními příležitostmi na pováženou a tak lze i cesty za prací za hranici lidsky pochopit. Jenže. Jenže je tady nenadálá nebezpečná pandemie a jen díky prozíravému přístupu vlády a zdravotníků nepropukla nemoc v takové šíři jako v Itálii nebo Španělsku. Pro mnohé z nás bylo nepochopitelné, proč mnoho lidí odjelo do italských horských středisek, aby vyčerpali své předplacené pobyty a to už v době, kdy ministrestvo zahraniční varovalo před cestováním do nebezpečných míst. V severní Itálii už tou dobou byly tisíce mrtvých po koronavirové nákaze. A vypravit se za takové situace na lyžovačku se rovnalo „ruské ruletě”.
Hrát si na odvážného či neohroženého bylo hazardérství. Nejen se svým životem, ale především s životy lidí, se kterými by pak člověk po návratu z ciziny přišel do styku a kteří by k nemoci přišli jak slepý k houslím. Nevím, co si tím tito nezodpovědní lidé chtěli dokázat. Faktem zůstává, že ohniska nemoci nebyla v naší republice, ale že k nám byla nemoc zavlečena cestováním z míst výskytu. Statistické sledování výskytu viru epidemiology ukazuje, že přenos na další lidi u nás byl náhodný, z míst většího výsyktu lidí, kde se viry vyskytovaly v ovzduší a šlo o nechtěné vdechnutí. Proto byly zavedeny roušky a respirátory, ale bylo zklamáním, že rouškami nebyli vybaveni občané, ale jen zdravotníci. Takže ta půlnoční sledování leteckých speciálů bylo jen matení veřejnosti. Desítky a stovky tun materiálu spolkla černá díra zdravornictví. V té době měla vláda a zdravotní úderka vyzvat občany k samovýrobě, to bych ještě chápal, ale my hlupáci čekali, že se nám v poštovních schránkách objeví balíček s několika rouškami. Nestalo se tak a už se ani nestane. Já už o státní roušky nestojím…
Zdá se, že lidé pochopili, že zůstanou bez pomoci a že ty miliardy korun zaplacených Číně za zdravotnický materiál nemají pro ně žádný praktický význam a tak nastoupila klasická lidová tvořivost. Jedna firma ve Vyškově uvedla v pátek 10.4. do provozu dva speciálně upravené automaty. Jednu roušku, kterou je před použitím potřeba ještě vyvařit, v nich lidé pořídí za 50 korun. Platba je možná jen kartou, veškerý výtěžek poputuje na charitu. Oba rouškomaty, obsahující asi 1800 roušek, se však vyprodaly během jediné hodiny. Je ale nanejvýš nutné zdůraznit, že roušky šijí pracovníci firmy spolu s manželkami a hlavně s nadšením pro věc. V záhlaví článku je fotka, která měla vyznít jako „humor těchto dní”, kdy Vietnamci přispěli svojí troškou do mlýna k situaci. Ale nám se stalo, že jsme náhodou zaskočili do nejbližšího vietnamského krámku pro pár kousků ovoce a majitelka dala manželce zdarma roušku. Nemám slov. Tohle gesto měla přece udělat prostřednictvím městského úřadu naše vláda…
Za redakci -ač